MÍSTO 4

Buchenwald

„A 28. října jsem odjel z Osvětimi do Buchenwaldu. Ale ta Osvětim byla v nás. Ta Osvětim, jakmile byl člověk jednou v Osvětimi, tak už nikdy tu Osvětim nedostane ze sebe. (...) Takže nám Buchenwald připadal, a teď se omlouvám všem, kdo v Buchenwaldu zahynuli, nebo jen byli a kteří přišli o lidi. Ale nám, kteří přišli z Osvětimi, Buchenwald připadal jako lázně. Jenom proto, že se tam neplynovalo, tam se jenom zabíjelo. To proti Osvětimi byl takovej rozdíl, že jsme se cítili téměř pohodlně. To všechno je samozřejmě relativní. (...) A teď, konec mého pobytu v Buchenwaldu byl ten, že se přiblížila americká armáda a oni naložili jeden vlak vězněma, aby kryl paralelní vlak s německou armádou, a ustupovali jsme. Šest dní nám nedávali jíst. Jeli jsme buď do Dachau, nebo do Terezína, ale nechtěli nás už v Německu. A po tom šestidenním půstu přiletěl americkej letec, hloubkař, kterej chtěl rozbít tu lokomotivu, postřílel ty Polky, který byly v prvních vagonech, to začalo lítat do vzduchu. Tak jsme vyskočili z toho vagonu. Ale předtím jsem se radil s tou komunistickou buňkou u nás, jestli utečou s náma. Protože oni byli organizovaní ti komunisti. A oni řekli: „To my nemůžeme bez schůze udělat,“ tak jsem poprvé viděl, že komunisti dávají přednost schůzi, než si zachránit život. Skočili jsme sami, začali po nás střílet, ale za námi skočili další, takže vytvořili clonu, která nás kryla, a my jsme tedy se dostali až do lesa na vrchu kopce a pak jsme se dostali až do Prahy. Tak tím skončil můj Buchenwald.“

(Arnošt Lustig: Zpověď, Multisonic, 2008)
Najít v knihovně