znázorňující jeho cesty po světě pravděpodobně v roce 1964

Arnošt Lustig říkal: „Dějiny se nezastavily... Byl jsem dřív reportér a cestoval po světě a tak o tom něco málo vím. Byl jsem třeba v Kambodži; kdysi to bývalo překrásné království. Zabili tam milion, dva, tři miliony lidí, nikdo neví. Nelze je ani všechny spočítat. Byl jsem na Kubě, v Egyptě, v Indii a v Číně. V Kalkatě jsem viděl lidi v situacích srovnatelných jen s tím, co jsem znal z lágrů – s Auschwitz-Birkenau nelze srovnávat nic, ale lze srovnávat některé podmínky k životu. Je to možné, jestliže víte, co je hlad a jak člověka ponižuje, pokořuje a trápí. Hlad, úzkost a strach, zima, nejistota a nemoci, beznaděj, zoufalství dětí bez matek a otců, sester bez bratrů, mužů bez žen a žen bez mužů. Donekonečna. Vím také, že Auschwitz-Birkenau a ostatní lágry nevznikly z ničeho. Něco už muselo být ve vzduchu. A nezmizelo to ani po nich. Za svou vlastní zemi, Československo, a jejího dobyvatele, Rusko, jsem se nejvíc styděl, když jsem zjistil, že tam koncentrační tábory existovaly ještě dlouho po druhé světové válce a že socialistická myšlenka dospěla od utopie k vraždění. Od snu k procitnutí. Tak jsem si – jako mnoho jiných – položil otázku: Co s tím dělat? Jak se zachovat?“