1968, exil – první etapa
Zpověď, část 2
Arnošt Lustig udržoval na začátku svého exilu čilé styky s československými filmovými umělci (Kadár, Forman, Passer); zvlášť od chvíle, kdy se mu v září 1969 povedlo získat přes pražské kolegy z tehdejšího Studia Barrandov roční scénáristické angažmá v záhřebském Jadran Filmu. Jednalo se o filmové ztvárnění legendární bitvy jugoslávských partyzánů pod vedením maršála Tita – bitvy o Sutjesku. Jako jednomu ze 13 scénáristů Arnoštu Lustigovi vyplácel měsíční gáži produkční společnosti, pozdější producent oscarových filmů „Schindlerův seznam” a „Gladiátor” Branko Lustig (shoda příjmení je náhodná). Dcera Eva Lustigová vzpomíná: „Bydleli jsme ve čtvrti Dubrava, v bezprostřední blízkosti studia (a městského hřbitova). Tehdy jsem neměla ponětí, že jde o čtvrť pro chudší obyvatele – nám připadalo úžasné, že bydlíme v malém domečku. Procházeli jsme se po Maksimiru, Arnošt mě vozil na lekce moderního tance, jedli jsme zákusky (maroni sa šlagom) a čevapčiči, poslouchali chorvatské šlágry (Nono, moj dobri Nono). Rychle jsem se taky naučila chorvatsky. Chodila jsem do 8. třídy a můj bratr do prvního ročníku sociologie na filozofické fakultě.”
„Odjel jsem do Jugoslávie, kde jsem měl nabídku pracovat na filmu o maršálu Titovi. To byla historka, která se jmenovala Soutěska. Bylo to o operaci maršála Tita, kdy na konci už byli téměř před porážkou, prakticky byli poražení, protože nacisti tam zaměstnali devatenáct divizí, aby je zlikvidovali. Těch divizí, který jim pak chyběly u Moskvy, takže nedobili nikdy Moskvu. A on byl v situaci, kdy měl šest tisíc partyzánů, tři tisíce těžce zraněných, který se nemohli vůbec hejbat. (...) A ten Tito stál před takovou mravně strategickou otázkou, před těžkým rozhodnutím, jestli tedy to vzdát, vzdát se Němcům, všech těch šest tisíc, nebo se pokusit probít s těma tři tisícema zdravých mužů, vojáků, ale zanechat ty těžce zraněné jejich osudu. (...) A on se o to pokusil, se probít, a probil se, a zachránil partyzánský hnutí. A z toho vznikla Jugoslávie, která trvala tedy pak padesát let. (...) Ty Jugoslávce strašně zajímala moje zkušenost v Izraeli, zajímala je izraelská válka, protože Izraelci v tý době už měli čtyři vyhraný války, jako malej proti velkýmu. A to ty Jugoslávce děsně zajímalo, takže furt se mě vyptávali na ty izraelský generály, jako Mosche Dajan, s kterým jsem měl interview. A když jsme dostali na konci toho filmu pozvání k Titovi, tak moje žena řekla, že k žádnýmu takovýmu vládci nejde a odjeli jsme do Ameriky, přes Paříž.“
(Arnošt Lustig: Zpověď, Multisonic, 2008)
Najít v knihovně
