Arnošt Lustig v Terezíně
Foto Petra T. Růžičková
© Muzeum fotografie a moderních obrazových médií
„Terezín byl městem, v němž si lidé přáli, aby se nenarodili. Byl městem, kde lidi, jak se praví v modlitbě, ráno toužili, aby už byl večer a večer snili o tom, aby už bylo ráno. Byl městem, v němž se každý stal svým největším nepřítelem. Byl městem dívek, z kterých se nestaly ženy, a byl místem, kde lidi záviděli stromům, kočkám a kamenům. Terezín je městem, které nikdo nedokáže úplně popsat a v němž každého živého obchází duch deseti mrtvých. Je městem, které by mělo být v modlitbách, protože v jeho zdech a ulicích myslíme víc na druhé než na sebe.“
(Arnošt Lustig: Kamenná hvězda Terezín, in: Petra Růžičková, Pevnost, KANT, 2003)
Najít v knihovně
„Mluvím-li o divadle v Terezíně v letech 1942 až 1945, mluvím o dramatických představeních, o operách, kabaretech a jednotlivých výstupech herců a souborů, na které obyvatelstvo ghetta vždycky čekalo tak dychtivě, že nemám pro to srovnání. Zatímco se kolem nás rozpadal svět, jak ho znalo pokolení nejstarších, mladších a nejmladších, zdejší divadlo předvádělo svět, který byl ještě srozumitelný, celistvý, znal čest a mravnost podle desatera a moderních doplňků k desateru, měl pevná pravidla a dával existenci lidí důstojnost, krásu a trvalost, které jsou základem naděje. Byla to ozvěna, obraz, připomínka smysluplného světa v nacistickém světě násilí, absurdity a lži, teroru a nemravnosti.
(Arnošt Lustig: Eseje, Mladá fronta, 2009)
Najít v knihovně
Foto Petra T. Růžičková
© Muzeum fotografie a moderních obrazových médií
Foto Petra T. Růžičková
© Muzeum fotografie a moderních obrazových médií
Foto Petra T. Růžičková
© Muzeum fotografie a moderních obrazových médií
Foto Petra T. Růžičková
© Muzeum fotografie a moderních obrazových médií
Arnošt Lustig se v 60. letech jako scenárista na Barrandově podílel výhradně na filmech, které vycházely z jeho vlastních literárních děl – například svou povídku Noc a naděje adaptoval do podoby dramatu Transport z ráje (1962), odehrávajícího se v terezínském ghettu v roce 1944, kde nález protifašistického plakátu spouští tragické události ohrožující tisíce vězňů; režie se ujal Zbyněk Brynych, jenž se k tematice druhé světové války vrátil i ve snímcích A pátý jezdec je Strach (1964) a Já, spravedlnost (1967).
Článek „Příjezd do Terezína“ od Arnošta Lustiga, který vyšel ve Věstníku ŽNO č. 50/XIII, popisuje cestu židovských vězňů transportem do terezínského ghetta. Autor líčí, co lidé během cesty prožívali – strach, nejistotu i naději. Všímá si drobných detailů, emocí a reakcí lidí, kteří tušili, že je čeká něco těžkého. Příběh ukazuje, jak vypadala skutečnost, kterou museli tisíce lidí zažít za druhé světové války. Text je napsaný jednoduše, ale silně působí na čtenáře.
(Arnošt Lustig: Příjezd do Terezína, in: Věstník ŽNO č. 50/XIII)
O chlapci z Terezína, který ukradne králíka pro nemocnou kamarádku. Když jí ho nese, je dívka už pryč… Jeden ze série příběhů o příliš rychlém dospívání v nelidských podmínkách.
Povídka z audioknihy Démanty noci, vydalo Tympanum s. r. o. v roce 2025. Čte Jakub Nemčok.
