1944–1945
A 28. října jsem odjel z Osvětimi do Buchenwaldu. Ale ta Osvětim byla v nás. Ta Osvětim, jakmile byl člověk jednou v Osvětimi, tak už nikdy tu Osvětim nedostane ze sebe. (...)
Takže nám Buchenwald připadal, a teď se omlouvám všem, kdo v Buchenwaldu zahynuli, nebo jen byli a kteří přišli o lidi. Ale nám, kteří přišli z Osvětimi, Buchenwald připadal jako lázně. Jenom proto, že se tam neplynovalo, tam se jenom zabíjelo. To proti Osvětimi byl takovej rozdíl, že jsme se cítili téměř pohodlně. To všechno je samozřejmě relativní. (...)
A teď, konec mého pobytu v Buchenwaldu byl ten, že se přiblížila americká armáda a oni naložili jeden vlak vězněma, aby kryl paralelní vlak s německou armádou, a ustupovali jsme. Šest dní nám nedávali jíst. Jeli jsme buď do Dachau, nebo do Terezína, ale nechtěli nás už v Německu. A po tom šestidenním půstu přiletěl americkej letec, hloubkař, kterej chtěl rozbít tu lokomotivu, postřílel ty Polky, který byly v prvních vagonech, to začalo lítat do vzduchu. Tak jsme vyskočili z toho vagonu.
Arnošt Lustig: Zpověď, Multisonic, 2008
Najít v knihovně
Arnošt Lustig a jeho dílo mají v Památníku Buchenwald trvalé místo. Fotografie Kathariny Brand dokumentuje přítomnost Lustigových knih v tomto místě paměti.
Foto Katharina Brand © Gedenkstätte Buchenwald
Arnošt Lustig byl umístěn do pobočného tábora Buchenwaldu v Meuselwitz, v němž vězni pracovali pro lipský zbrojní koncern HASAG.
Více o památníku →V Meuselwitzu, kam jsme nakonec dorazili, stála továrna, tři budovy, obrovský svah do kopce a cesta. Vyráběly se tam pancéřové pěsti. Pracoval jsem v Hassag-Werke, jako vyučený jsem tam dělal štancny. Ve srovnání s Osvětimí jsem se tam neměl zas tak špatně.
Bydleli jsme v dřevěných barácích, podobných těm v Osvětimi, s třípatrovými postelemi. Stály přímo na dvoře továrny. Po válce jsem se tam jel podívat, ale už tam nezůstal kámen na kameni.
Arnošt Lustig pracoval zpočátku venku, kde nosil dráty, ale později se mi podařilo zařídit mu práci uvnitř. (...) Pracovali tam i váleční zajatci, což byli Italové, Poláci, kteří ovšem nebyli vězni – byli zde nasazeni. Pomáhali nám. Když mi dali znamení, šel jsem za nimi na záchod a tam jsem si od nich mohl potáhnout z cigarety a někdy jsem dostal i kousek chleba.
Vzpomínka Jiřího Justice, in: Milada Slunská: Závodníci o přežití, Barrister & Principal, 2009
Najít v knihovně
Arnoštu Lustigovi je věnována samostatná stránka na webu Památníku Buchenwald.
Odkaz na web →
Útěk dnes připomíná pamětní deska na nádraží v Kraslicích.
© Spolek přátel města Kraslice
Foto: Arnošt Lustig na pravděpodobném místě útěku z transportu smrti
© Spolek přátel města Kraslice, Otakar Mika
Zpověď, část 4
Tak jsme vyskočili z toho vagonu. Ale předtím jsem se radil s tou komunistickou buňkou u nás, jestli utečou s náma. Protože oni byli organizovaní ti komunisti. A oni řekli: ‚To my nemůžeme bez schůze udělat,' tak jsem poprvé viděl, že komunisti dávají přednost schůzi, než si zachránit život. Skočili jsme sami, začali po nás střílet, ale za námi skočili další, takže vytvořili clonu, která nás kryla, a my jsme tedy se dostali až do lesa na vrchu kopce a pak jsme se dostali až do Prahy. Tak tím skončil můj Buchenwald.
Arnošt Lustig: Zpověď, Multisonic, 2008
