Izrael

A mezitím jsme dostali pozvání do Izraele. Moje žena jásala, říkala, že ruská okupace se stala řízením Božím, a že je to pro ni dar, že teď pojedeme do Izraele. Dostali jsme pozvání od ministerského předsedy Eškola s dvěma lodními lístky. (...) A odjeli jsme nádhernou lodí Theodor Herzl do Izraele. Přistáli jsme v Haifě.

Tak moc věcí jsme neměli, měli jsme akorát auto, takže to proclení netrvalo dlouho. Všichni věděli o tom, co se stalo v Československu. Československo, jako země, měla v Izraeli ohromný jméno. (...) A ptali se mě, kam bych chtěl. Tak já jsem řekl, že nejradši bych chtěl do kibucu, což se zase mý ženě líbilo, ale nejdřív nás poslali do školy, abychom se naučili hebrejsky.

Já jsem se moc neučil, protože za prvé jsem se nemohl soustředit, pořád jsem myslel na Československo. Pak jsem měl takovej dojem, kterej se stává emigrantům. (...) Že zapomenu za každý hebrejský slovo jedno český. (...) Já jsem si říkal: Čeština je můj jedinej majetek. To je to jediný, co mám. Je nástroj nádherného jazyka. A já ho teď zapomenu a nebudu mít čím psát. (...)

V tom kibucu mě řekli, že můžu psát, když bude žena pracovat. (...) A já jsem psal Miláčka, to byl román o Izraeli, milostnej příběh z roku 1948. A v tom kibucu se mi strašně líbilo.

Arnošt Lustig: Zpověď, Multisonic, 2008
Najít v knihovně

Život v kibucu

Arnošt Lustig strávil část svého izraelského pobytu v kibucu Hachotrim, kde mohl psát, zatímco jeho žena pracovala kibucnické kuchyni a dcera Eva chodila do školy. Kibuc představoval pro rodinu možnost začít znovu – v komunitě, která sdílela společné hodnoty a kolektivní způsob života.

V tomto prostředí Arnošt Lustig dopisoval román Miláček, milostný příběh zasazený do dramatického období vzniku státu Izrael v roce 1948.

Dilema emigranta

Čeština je můj jedinej majetek. To je to jediný, co mám. Je nástroj nádherného jazyka. A já ho teď zapomenu a nebudu mít čím psát.

Arnošt Lustig: Eseje. Vybrané texty z let 1965/2000. H&H, 2001
Přečíst kapitolu Exil jako osud

Rozhodnutí o emigraci

Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy stála rodina Lustigových před nejtěžším rozhodnutím svého života. Arnošt s manželkou Věrou a dětmi Evou a Josefem opustili vlast a vydali se do exilu. První zastávkou byl Izrael, země, kterou Věra považovala za dar osudu. Syn Josef tou dobou studoval ve Spojených státech.

V Izraeli Lustig čelil dilematům společným pro všechny emigranty – jak uživit rodinu, najít střechu nad hlavou, strach ze ztráty mateřského jazyka, nostalgie po domově, adaptace na novou kulturu.