1944
Neříká se, že člověk si zvykne i na šibenici? Transport měl cílovou stanici většiny terezínských transportů: Osvětim-Březinka s notoricky známým vjezdem s nápisem Arbeit macht frei. Pět tisíc zdravých mladých mužů a několik vagonů mladých žen odjíždělo na východ. Východ byl pojem nabitý zlověstným významem, asi jako slovo peklo, nemoc, smrt. Východ byl kód pro to nejhorší, co se dalo od Němců čekat.
Cílová stanice byla Auschwitz-Birkenau, Osvětim-Březinka. Německý válečný cíl číslo jedna. Pýcha německé rasové politiky. Zdroj nesmírné kořisti, počínaje zlatem, opuštěnými byty, zabavenými majetky, oděvy a obuví až po protézy, hole a berle, vlasy ostříhané mrtvým, aby se nahradil nedostatek materiálu v německých textilkách, hnojivo z rozemletých kostí, kůže pro lékařské pokusy. Místo, kde se během dvaceti minut změnila lidská bytost v saze. V plátek popela. V pohyb větru.
Arnošt Lustig: Eseje, Mladá fronta, Praha 2009
Najít v knihovně
Sken čísla časopisu Stern z roku 1981. Arnošt Lustig se vracel na místa své minulosti, aby vyprávěl příběhy těch, kteří už vyprávět nemohli.
© Stern
Zpověď, část 3
V Osvětimi jsem ztratil otce, matku, sestru. Všechno, co jsem měl. Zůstal jsem sám. Bylo mi šestnáct let. A musel jsem se rozhodnout, jestli chci žít, nebo ne. Rozhodl jsem se žít.
Osvětim se stala symbolem nejhlubšího pádu lidskosti. Pro Arnošta Lustiga byla zároveň místem, kde se definitivně rozhodl přežít a vyprávět příběhy těch, kteří už vyprávět nemohou. Jeho literatura je svědectvím o lidskosti uprostřed nejhlubší nelidskosti.
Po válce, když jsem se vrátil z lágrů, jsem měl naléhavou potřebu vyprávět, co se dělo v Osvětimi-Březince, v Buchenwaldu a na pochodech smrti. Nikdo mi nevěřil a já propadl pocitu bezmocnosti, bolesti z nesdělitelného. Bylo to palčivé jako oheň, silné jako sopka než vybuchne a vychrlí lávu, oheň a plyn; nezadržitelné jako povodeň. I mé nejprostší zážitky pokládali mí posluchači za výplod choré mysli. A to jsem byl v mnohém zdrženlivější, než jsem možná měl být. Věděl jsem, kde je hranice studu, kterou nikdy nepřekročím. Nezbývalo mi tedy, než psát. Kdybych to neudělal, ztratil bych rozum.
Arnošt Lustig. Král promluvil, neřekl nic. In: Listy 4, 2000, ročník XXX.
Stáhnout sken článku (PDF) →
