Rodina – přátelé

Poznal jsem báječné lidi. Jsem vděčný osudu, že mi to umožnil.

Arnošt Lustig: Zpověď, Praha: Multisonic, 2008

Vzácnou, principiální hodnotou bylo pro Arnošta Lustiga kamarádství – tedy „vidět a slyšet, cítit očima, ušima i srdcem toho druhého". Život ho přivedl k neotřesitelnému poznání, že „z mnoha hodnot a bohatství světa si odnášíme na cestu do hrobu pýchu, že jsme měli kamarády a že jsme byli kamarády těch druhých".

Podobně z lásky k rodině a touhy „mít posádku tý svý lodičky pohromadě" se v roce 1968 po okupaci Československa rozhodl opustit svou zemi a emigrovat do Izraele a následně Jugoslávie a Ameriky.

Manželka Věra Weislitzová

Se svou ženou Věrou Weislitzovou se seznámil na zotavovacím pobytu pro židovské sirotky v Ostravici, organizovaném Židovskou obcí v Praze a Mezinárodním červeným křížem v roce 1945.

Potkal jsem ženu, na niž mi stačil pohled, pár slov a touha opřená o instinkt, aby se stala mou ženou a aby to bylo zapsáno do knihy osudu.

Arnošt Lustig, Markéta Mališová: O ženách, 2011

V roce 1994 byla poprvé vydána sbírka básní Věry Weislitzové Dcera Olgy a Lea, kterou věnovala „šesti miliónům, kteří zahynuli, protože byli Židé," a „svým dětem a všem dětem".

hledám odvahu, slova / jak popsat jed, hada, / plyn a pece, / matku a otce – / jak jen mohu říct svým dětem, / kde místo jarní trávy / roste lidský popel – / musím, než umřu…

Sbírkou chtěla přispět k tomu, aby lidé „byli lepší a silnější".

Věra s dětmi
Manželka Věra Weislitzová s dětmi Evou a Josefem
© Rodinný archiv Evy a Josefa Lustigových

Ota Pavel

Hluboké přátelství, založené na sdílené válečné zkušenosti, smyslu pro lidskost a víře v sílu vyprávění, spojovalo Arnošta Lustiga s Otou Pavlem a Ludvíkem Aškenazym.

Ota Pavel o Arnoštu Lustigovi:

Pozdravuje Tě Arnošt, je to jediný kamarád, který mi zbyl z těch všech, kterým jsem často pomáhal, jediný on to táhne pořád se mnou, volá mi, má trpělivost i s mými špatnými náladami, a pořád mi tvrdí, že se z toho dostanu.

(František Cinger. Přátelé Arnošta Lustiga očima Františka Cingera. Praha: Cattacan, 2026)

Arnošt Lustig o Otu Pavlovi:

S Otou bylo všechno hezčí. Rád bych k tomu našel klíč. Možná že je to jedna z věcí, které se ani vysvětlit nedají, protože k vysvětlování nic není.

(Arnošt Lustig. Okamžiky s Otou Pavlem. Praha: Mladá fronta, 2010)
Arnošt Lustig s Otou Pavlem
Arnošt Lustig s Otou Pavlem u řeky
© Rodinný archiv Evy a Josefa Lustigových

Ludvík Aškenazy

Ludvík Aškenazy o Arnoštu Lustigovi:

Arnošt Lustig dokázal vtělit pravdu do básně. V umění snad není nic většího. Jeho styl je střízlivý a moderní, jeho věta nese všechny atributy, které spojují prózu s poezií.

Arnošt Lustig o Ludvíku Aškenazym:

A Ludvíček trval na tom, že půjdu do rozhlasu. Že on je ta hvězda a já budu ta jeho hvězdička. A tak mě vzal do rozhlasu a učil mě.

Článek o Ludvíku Aškenazym a o jeho přátelství s Arnoštem Lustigem v měsíčníku Retro, únor 2026.

Přečíst článek

Ludvík Aškenazy s Arnoštem Lustigem
Ludvík Aškenazy s Arnoštem Lustigem na bienále v Benátkách, 70. léta.
© Rodinný archiv Evy a Josefa Lustigových

Životní přátelé

Stejně důležité je také zmínit životní přátele z jiného než literárního světa, kterými byli například kamarád z dětství Zdeněk Pick, Jiří Justic nebo Josef Plaček (Joe Alon). Arnošt Lustig věděl, že bez kamarádů, lidské solidarity a dávání sebe samotného by válku nepřežil; podle toho se choval v koncentračních táborech i po zbytek svého života.

„Dávání" bylo jeho životním krédem. Kamarádi mu několikrát zachránili život.

(Arnošt Lustig. Malá povídka o dávání. Dobrý den, pane Lustig. Praha: Aequitas, 1999)

„Pamatuji si odpoledne v Osvětimi, kdy poslali tátu do plynu. Čekal jsem na něj, a najednou mi říká kamarád: ‚Tvůj táta nepřišel proto, že si nesundal brejle.' Kdo měl brýle, šel do plynu, do komína. Já měl tátu hrozně rád. Byl bezvadnej. Když jsem hrál fotbal, pral mi dres, čistil mi kopačky, abych vypadal jako panenka. Opravdu ideální táta. A najednou je z něho kouř v komíně. Tak jsem šel k drátům. […] Kamarádi si mysleli, že jsem se zbláznil, a já si to taky myslel. Nakonec mě odtáhli. Riskovali kvůli mně život."

Přátelství v tvorbě

I v jeho tvorbě přátelství hraje prim. Například v povídce (později novele) Tma nemá stín Arnošt Lustig literárně ztvárnil útěk z transportu smrti z Buchenwaldu do Dachau v dubnu 1945 se svým životním přítelem Jiřím Justicem. Tento příběh posloužil jako předloha k slavnému filmu Démanty noci (režie Jan Němec, 1964).

Kamarádi je také titul novely Arnošta Lustiga, poprvé vydané v roce 1995 (Victoria Publishing) na 247 stranách, v posledním vydání rozšířené na 514 stran (Mladá fronta, 2008). Pokaždé s věnováním Zdeňku Pickovi.

25. září 1944 v pevnosti Terezín Arnošta Lustiga překvapil u vagonu transportu na východ: ‚Přihlásil jsem se dobrovolně.' Zeptal jsem se ho proč, když ho nezařadili. ‚Přece tě nenechám jet samotného.' Tři dny a noci nato šel v Auschwitz-Birkenau rovnou z rampy do plynu. Bylo mu čtrnáct, šlo mu na patnáctý.

Vzpomínka Arnošta Lustiga na Jiřího Justice

Tak já třeba už ani nebyl tetovanej, dali nás do karantény, kde jsem jenom čtyři neděle čekal, až bude v plynový komoře prázdno, aby nás, transport českých Židů, tam dali. Teď tři dny jsme byli opravdu ustrašený, ale za tři dny se začneš nudit. A když je ti sedmnáct, tak pořád si nedovedeš představit, že umřeš. Udělal jsem hadrák a začali jsme kopat. Já jsem brankář, tak na mě začal kámoš, kamarád Jirka Justic z Českýho Brodu, náruživej fotbalista, střílet desítky. Za mnou byly dráty, deset tisíc voltů. Kdybych se ho dotkl toho drátu, tak prostě je ze mě škvarek. Ale kdyby ten balon, ten hadrák, propadl těma drátama, tak už máme po zábavě. Takže jsem chytal, jak nejlíp jsem uměl.

Přijde esesák, žasne. Protože ví, že my půjdeme do plynu, jenom nevíme kdy a on taky ne, protože to záleží na těch hlášeních z plynový komory, kolik potřebujou lidí. A oni plynovali maďarský Židy, protože nenáviděli maďarský Židy, protože až do 1. ledna 1944 je Horty nějak chránil... Zaplynovali jich čtyři sta tisíc v pár měsících. Ale to bylo dobrý pro český Židy a polský Židy, protože my jsme čekali v rezervě.

Takže, když tady sedím, tak musím říct, že já tu sedím, protože místo mě zaplynovali někoho jinýho. Jinak bych tu nemohl sedět. Já jsem si to nevymyslel, ale tak to bylo.

A teď ten esesák na mě kouká a říká si: tak ty Židi, to už je možný je jedině zaplynovat, protože oni tady hrajou fotbal. Oni čekají na plyn a hrajou tu fotbal. A měl takový krásný teletinový rukavice a v ruce žlutej bičík, a já viděl, že mě chce švihnout. Tak jsem čekal, až mě švihne, a když mě švihl, tak jsem mu přeskočil ten bič. Byl jsem pyšnej na svý nohy. Dobře jsem běhal, hrál fotbal. No, ten esesák úplně žasnul.

Přečtěte si
Život, nebo psaní?

Život, nebo psaní?

Ladislava Chateau
Arnošt Lustig v rozhovorech, zamyšleních a literárních textech
Praha: Cattacan, 2024

Spisovatelka a publicistka Ladislava Chateau představuje osobnost Arnošta Lustiga a v rozhovorech přibližuje jeho vztah k ženám i důvody, proč se ve své tvorbě soustředil na jejich znázornění v mezních situacích. Vzpomínky na Lustiga a jeho dílo dále doplňuje jeho manželka Věra Weislitzová, děti Josef a Eva i blízcí přátelé.

Najít v knihovně