Rodina – přátelé

Životní přátelé

Stejně důležité je také zmínit životní přátele z jiného než literárního světa, kterými byli například kamarád z dětství Zdeněk Pick, Jiří Justic nebo Josef Plaček (Joe Alon). Arnošt Lustig věděl, že bez kamarádů, lidské solidarity a dávání sebe samotného by válku nepřežil; podle toho se choval v koncentračních táborech i po zbytek svého života.

„Dávání" bylo jeho životním krédem. Kamarádi mu několikrát zachránili život.

„Pamatuji si odpoledne v Osvětimi, kdy poslali tátu do plynu. Čekal jsem na něj, a najednou mi říká kamarád: ‚Tvůj táta nepřišel proto, že si nesundal brejle.' Kdo měl brýle, šel do plynu, do komína. Já měl tátu hrozně rád. Byl bezvadnej. Když jsem hrál fotbal, pral mi dres, čistil mi kopačky, abych vypadal jako panenka. Opravdu ideální táta. A najednou je z něho kouř v komíně. Tak jsem šel k drátům. […] Kamarádi si mysleli, že jsem se zbláznil, a já si to taky myslel. Nakonec mě odtáhli. Riskovali kvůli mně život."

Vzpomínka Arnošta Lustiga na Jiřího Justice

Tak já třeba už ani nebyl tetovanej, dali nás do karantény, kde jsem jenom čtyři neděle čekal, až bude v plynový komoře prázdno, aby nás, transport českých Židů, tam dali. Teď tři dny jsme byli opravdu ustrašený, ale za tři dny se začneš nudit. A když je ti sedmnáct, tak pořád si nedovedeš představit, že umřeš. Udělal jsem hadrák a začali jsme kopat. Já jsem brankář, tak na mě začal kámoš, kamarád Jirka Justic z Českýho Brodu, náruživej fotbalista, střílet desítky. Za mnou byly dráty, deset tisíc voltů. Kdybych se ho dotkl toho drátu, tak prostě je ze mě škvarek. Ale kdyby ten balon, ten hadrák, propadl těma drátama, tak už máme po zábavě. Takže jsem chytal, jak nejlíp jsem uměl.

Přijde esesák, žasne. Protože ví, že my půjdeme do plynu, jenom nevíme kdy a on taky ne, protože to záleží na těch hlášeních z plynový komory, kolik potřebujou lidí. A oni plynovali maďarský Židy, protože nenáviděli maďarský Židy, protože až do 1. ledna 1944 je Horty nějak chránil... Zaplynovali jich čtyři sta tisíc v pár měsících. Ale to bylo dobrý pro český Židy a polský Židy, protože my jsme čekali v rezervě.

Takže, když tady sedím, tak musím říct, že já tu sedím, protože místo mě zaplynovali někoho jinýho. Jinak bych tu nemohl sedět. Já jsem si to nevymyslel, ale tak to bylo.

A teď ten esesák na mě kouká a říká si: tak ty Židi, to už je možný je jedině zaplynovat, protože oni tady hrajou fotbal. Oni čekají na plyn a hrajou tu fotbal. A měl takový krásný teletinový rukavice a v ruce žlutej bičík, a já viděl, že mě chce švihnout. Tak jsem čekal, až mě švihne, a když mě švihl, tak jsem mu přeskočil ten bič. Byl jsem pyšnej na svý nohy. Dobře jsem běhal, hrál fotbal. No, ten esesák úplně žasnul.